Dostal se mi do schránky mail, kde jsou napsané dvě krásné věty:  - "Milujeme staré katedrály, starý nábytek, staré obrazy a knihy, ale zapomněli jsme na obrovské morální a duchovní hodnoty starých lidí.  Měli bychom být vděčni za svůj věk, neboť je to cena za to, že jsme zůstali naživu."

 Tahle myšlenka se mi líbí, možná proto, že už jsem překročila hranici mládí a svět už beru jinak, než jenom jak lunapark pro radost.
Když se řekne stáří, každý se trochu stáhne do sebe. Řekněme si to otevřeně, představa, že jednou budeme vypadat jako ten scvrklý děda s hůlkou a kapkou u nosu, nebo ta kulhavá rozcuchaná  shrbená drbna od vedle, nám nahánějí hrůzu. Nechceme být staří, nechceme být scvrklí a senilní. 
Ale třeba Tizian maloval svá mistrovská díla ještě v 98 letech... 
Toscanini dirigoval orchestr v 87  a Goethe dokončil Fausta v 82.
Benátčan Jacinto Convit pracuje na výrobě vakcíny proti rakovině ještě ve svých úctyhodných 96. 
A slavný Edison pracoval ve svých laboratořích do svých 83 let. 

 Kdo ví, možná, že kdybychom je potkali na ulici, jako každého jiného normálního člověka, někteří by se odtáhli úplně stejně, jako to vídám kolem sebe.
Stáří samo od sebe odpuzuje a dost často ( i sama na sebe)  slýchávám výsměšné poznámky kvůli věku. Zrovna včera jsem zaslechla větu, že svět dnes patří  mladým a starý lidi jsou na světě zbyteční.. 
Nemám ráda, když se někdo vysmívá mému stáří, natož někomu ještě staršímu.
Všechno to ve mně vřelo.. 
Strašně se mi chtělo říct, že nebude dlouho trvat a budou na tom stejně.. Chtělo se mi zařvat -  " co vy jste udělali pro tenhle svět, že si berete právo zesměšňovat a soudit lidi jenom podle věku??  Co vy víte, kdo je co za člověka, čím si v životě prošel, kolikrát  třeba  někomu zachránil život, nebo pomáhal smradům,  jako jste vy,  co nemáte úctu vůbec k ničemu a k nikomu..."

 Ale nevstala jsem a neposlala je do prdele, protože by to  bylo stejně zbytečné.. 
Necítím nakonec ani tak vztek, jako bezmoc.. a lítost.. 
Sedím a dělám, jako že poznámky na sebe  neslyším a oči mám sklopené na svoje ruce. Ani jsem si nevšimla, kdy se mi na nich vlastně začala kůže takhle scvrkávat. Tak nějak podvědomě si je schovávám do rukávů, aby nebyly moc vidět.
Jak jsou podobné rukám mojí  maminky, které jsem ještě nedávno držela v dlaních, když jsme se naposledy loučily...  
Všechno ve mně jako by se sevřelo do olověných kleští.. Uvědomuji si, že je to poprvé, kdy si to sama takhle všechno naplno připouštím...
Ty tam jsou časy, kdy stařeček s fajfkou, sedící na zápraží, byl uctivě zdraven z dálky, nebo kdy babičky měly kolem sebe svá vnoučata, jak kvočna kuřata..

 Říká se, že člověk je tak starej tak, jak se cítí. Ale to je pěkná kravina.
Čím dál hůř vidíte, přestáváte si pamatovat, bolej vás klouby a v minisukni vypadáte jako kretén..  
Můžete se klidně cítit na osmnáct, ale je vám to hovno platný.
Tuhle jsem šla v paneláku po tmě do schodů a pořád jsem za sebou slyšela nějaké tiché vrzání a cvakání. Zastavila jsem se - a ticho. Rozejdu se - a ono zas...  
Až ve čtvrtém patře jsem pochopila, že to jsou moje vlastní klouby.
V restauraci jsem si musela dát smažák s hranolkama, protože jsem si doma zapomněla brejle a bez nich hovno vidim.
Naštěstí slovo "sýr"  je jediný na tři písmena,  tak jsem nebyla za debila a nemusela jsem potupně odejít.
V úterý jsem si konečně koupila a přinesla domů mletej pepř. Dva měsíce mi trvalo, než jsem si na něj v krámě vzpomněla.
A v pátek jsem si do očí omylem nakapala  nosní kapky...  Větrový..... Protože na to hovno vidím a sosáček to mělo podobnej.. Byla to taková bolest, že jsem si málem krůpla do kalhůtek.
A dnes, když jsem šla v noci  po tmě na záchod,  zahlédla jsem na chodbě koutkem oka nějaký nezvyklý pohyb. 
Lidi, já se tak lekla, že jsem si tam málem udělala střešní okýnko.. !! Vůbec mi totiž nedocvaklo, že vidím sama sebe v zrcadle. :-/

 Jo jo... 
Stáří je na hovno, přátelé...